Ranní koupel v Ganze, bazary a hrobky Dillí, Zlatý chrám v Amritsaru a pouštní města Rádžasthánu – modrý Džódhpur, zlatý Džaisalmér a jezera Udajpuru.
V Indii jsem byl dvakrát a pokaždé se vracím s pocitem, že jsem viděl jen kousek. Je to země, která dokáže během jednoho dne nadchnout i vyčerpat. Na druhou cestu jsme přijeli z Nepálu a zůstali pět týdnů. Jezdili jsme vlaky a autobusy, spali v levných hotelech a jedli tam, kde jedí místní. Tento článek je rozdělený na tři části: posvátné Váránasí na břehu Gangy, Dillí s výlety na sever a do Ágry a pouštní Rádžasthán. Každá z nich ukazuje jinou tvář Indie.
Váránasí
Váránasí je jedno z nejstarších nepřetržitě obývaných měst na světě a pro hinduisty nejposvátnější místo. Kdo zde zemře a jeho popel skončí v Ganze, vymaní se podle víry z koloběhu znovuzrození. Proto sem přijíždějí poutníci z celé Indie. Podél řeky se táhnou přes tři kilometry ghatů – kamenných schodišť, která sestupují až k vodě. Každý den po nich proudí tisíce poutníků, aby koupelí v řece smyli své hříchy. Nad ghaty stojí paláce maharádžů, chrámy a domy natřené pestrými barvami.
Ghaty ale nejsou spojené jen s posvátnými rituály. Odehrává se na nich i všední život místních. Pere se tu prádlo, hraje kriket, své služby nabízejí maséři a holiči a mezi tím vším se povalují krávy a kozy.
Na dvou ghatech se nepřetržitě pálí mrtví. Rodiny se tu loučí se zesnulými, než jejich těla shoří na dřevěných hranicích. Fotografovat se tu nesmí a je to místo, kde člověk sám ztichne. Na schodech sedí sádhuové, potulní asketové s pomalovanými tvářemi. Někteří meditují celé hodiny, jiní si za fotku řeknou o pár rupií.
Nejkrásnější je Váránasí za svítání. Najali jsme si loďku a pluli podél břehu. Ghaty a paláce nad nimi byly jako na dlani a ozářené vycházejícím sluncem. Na schodech se koupali poutníci a nikdo si nás nevšímal.
Přes polední vedro se ghaty vylidní. Odpoledne je místní uklidí – hadicemi spláchnou všechny odpadky do řeky – a vyzdobí na večerní obřad púdža. Pak se na ghatech znovu shromáždí zástupy lidí, zpívají mantry za cinkání zvonců a posílají po řece tisíce zapálených svíček. Kdo ve Váránasí chodí po ghatech, musí si zvyknout na neustálé nabídky. „Hello, boat?“ zní tu každých pár metrů. Na otázku, jestli chceme loďku, jsme za den odpověděli snad stokrát. Přesto má Váránasí jedinečnou atmosféru, kterou nic jiného nenahradí.
Dillí
Z Váránasí jsme jeli nočním vlakem do Dillí. Hlavní město se stalo naší oblíbenou přestupní stanicí – během cesty jsme tu byli čtyřikrát. Bydleli jsme ve čtvrti Paharganj, kousek od nádraží. Paharganj znamená levné ubytování, jídelny a obchůdky, ve kterých seženete úplně všechno. Nad ulicemi visí neuvěřitelná spleť elektrických drátů. Hlavní ulicí Main Bazaar uskakují davy lidí před troubícími tuk-tuky a motorkami a obchodníci volají: „Hello madam, have a look, looking is free.“
Dillí má bezpočet tváří a líbilo se nám čím dál víc. Překvapilo nás moderní a čisté metro. Na kruhovém náměstí Connaught Place jsou luxusní obchody a s batohem jsme si tu připadali jako největší otrhánci.
Úplně jiný svět je Staré Dillí. Na tržišti Čándní Čauk se v úzkých uličkách tlačí lidé, rikši, krávy a nosiči s nákladem na hlavě. Jedny obchůdky prodávají koření, jiné stříbro, látky nebo květinové girlandy.
Kousek odtud stojí Červená pevnost a Džáma Masdžid, největší mešita v Indii. Z jejího nádvoří je vidět na střechy Starého Dillí. Na zpáteční cestu jsme si vzali cyklorikšu – až na druhý pokus. První rikša se nás snažil přesvědčit, že je to zpátky deset kilometrů. Nejvíc se nám líbila Humájúnova hrobka. Nechala ji v polovině 16. století postavit vdova po mughalském císaři. Není to obyčejná hrobka, ale palác z červeného pískovce a bílého mramoru v rozlehlých zahradách. Byla předlohou pro Tádž Mahal a obdivovali jsme ji jen s pár dalšími návštěvníky.
Do Ágry se z Dillí dá dojet vlakem za pár hodin. Tádž Mahal je opravdu tak krásný, jak se říká, a fotky ho nevystihnou. Bílý mramor mění barvu podle světla – ráno je růžový, v poledne oslnivě bílý. Jen je potřeba počítat s davy turistů a ve městě se smogem.
Z Dillí jsme se vydali i na sever. Vlakem jsme jeli pět hodin do Kalky a pak úzkokolejkou do Šimly. Sto kilometrů do kopce trvá pět hodin. Šimla je městečko v horách s britskými domy a kostelem jako z Anglie. Nám připomínala Luhačovice. Nejsilnějším zážitkem z celé Indie byl Amritsar a Zlatý chrám, nejposvátnější místo sikhů. Komplex budov z bílého kamene obklopuje jezero, uprostřed kterého stojí chrám pokrytý pozlaceným plechem. Uvnitř kněží nepřetržitě zpívají texty ze svaté knihy a jejich zpěv zní celým areálem.
Chrám je otevřený čtyřiadvacet hodin denně a vstup je zdarma pro všechny. Před vstupem se člověk zuje, umyje si nohy a zakryje hlavu šátkem. Denně sem přijde kolem třiceti tisíc poutníků. Pro mnohé z nich jsme byli atrakcí i my dva – chtěli si s námi potřást rukou a vyfotit se. V jídelně langar se zdarma nají každý. Dostali jsme plechový tác, misku a lžíci a s pěti sty dalšími lidmi jsme se usadili do řad na koberec. Během pár minut nám dobrovolníci nalili čočku, podali placky čapátí a sladkou rýžovou kaši. Cítili jsme se součástí té živelné indické masy.
Rádžasthán
Rádžasthán je země maharádžů, pouští a pevností. Každé město tu má svou barvu – Džajpur je růžový, Džódhpur modrý a Džaisalmér zlatý. Muži nosí pestré turbany, ženy sukně a šátky zářivých barev. V Džajpuru stojí Hawa Mahal, Palác větrů. Jeho fasáda má přes devět set malých okének, za kterými mohly ženy z paláce pozorovat dění na ulici, aniž by je někdo viděl. Z ulice vypadá jako obrovský růžový plástev.
Do městečka Búndí jsme se zamilovali. Nebyli tu skoro žádní turisté, a tak ani žádný humbuk kolem stánků se suvenýry. Nad městem stojí palác ze 16. a 17. století s nástěnnými malbami a ještě výš opuštěná pevnost Taragarh, kterou obývá tlupa opic. Procházeli jsme zarostlými prostory a představovali si, jak velkolepé to tu kdysi bylo.
Cesta autobusem z Búndí byla zážitek. Řidič předjížděl kolony náklaďáků tak nadšeně, že protijedoucí auta často končila ve škarpě. Každou nerovnost na silnici bral jako skokanský můstek a my jsme vyletovali ze sedaček. Puškar je poutní městečko u posvátného jezera s ghaty. Hlavní bazar lemují krámky s hippie oblečením a bižuterií. U jezera na turisty číhají falešní kněží, kteří vám vtisknou do ruky květiny a pak za modlitbu chtějí peníze.
Džódhpur leží pod mohutnou pevností Mehrangarh, která se tyčí na skále nad městem. Staré město je natřené na modro – prý je to pozitivní barva a odpuzuje komáry. Ráno jsme vyšli na kopec k pevnosti. Prohlídka s audioprůvodcem nás bavila a z hradeb jsou vidět modré střechy do všech stran.
Nejlepší je ztratit se v modrých uličkách pod pevností. Jsou úzké, kříží se v nich krávy, motorky a děti a ze dveří vykukují ženy v zářivých sárí.
Džaisalmér stojí uprostřed pouště Thár, blízko hranic s Pákistánem. Pevnost ze žlutého pískovce vyrůstá ze skály a při západu slunce září zlatě. Na rozdíl od jiných pevností v ní dodnes žijí lidé.
Bohatí obchodníci si tu stavěli domy haveli s vyřezávanými fasádami. Pískovcová okna a balkony vypadají jako krajka. Některé haveli jsou dnes muzea, v jiných se dá přespat.
Lidé v Rádžasthánu jsou hrdí a zvědaví. Chlapec v červeném turbanu se nechal vyfotit jen tak, ženy nesoucí vodu na hlavě se usmívaly a šly dál. Na venkově se pro vodu pořád chodí ke studni.
Posledním městem Rádžasthánu byl Udajpur u jezera Pichola. Nad vodou stojí Městský palác, uprostřed jezera bílý Jezerní palác. Večer se paláce zrcadlí na hladině a z ghatů je slyšet zvony z chrámů. Je to nejromantičtější město Indie.
Nejlepší a nejhorší
Na konci cesty jsme si sepsali pět nejlepších a pět nejhorších zážitků. Mezi nejlepší patřil Amritsar, Váránasí, Búndí, Dillí a Rádžasthán. Mezi nejhorší Ahmadábád, plněné rajče, po kterém jsem dva dny ležel, záchody na nádraží v Adžméru a noční autobus do Džunágadhu. Na neustálé dotírání jsme si časem zvykli. Pokud si většinu věcí zařídíte sami – najdete hotel a koupíte jízdenky přímo na nádraží –, Indie není problém. A až odjedete, zjistíte, že vám chybí. Do Indie pořádám expedici – termíny najdete na stránce Expedice.
