Chrámy Káthmándú během svátku Tihar, sedmnáct dní a 250 kilometrů kolem Annapuren, sedlo ve výšce 5 416 metrů a sloni v Čitvanu.
Nepálem začala na podzim naše cesta kolem světa. Po příletu do Káthmándú jsme se ubytovali ve čtvrti Thamel, kde je jeden hostel vedle druhého a mezi nimi obchody s trekovým vybavením, restaurace a cestovní agentury. Je to turistická čtvrť, ale na první dny v Asii ideální. Do Káthmándú jsme letěli přes Dillí a dvě noci skoro nespali. Odměnou byl výhled z letadla na bílé vrcholy Himálaje. Taxikář nás na letiště vezl s úsměvem a zastavil jen dvakrát – na čaj a na benzín.
Trefili jsme se do svátku Tihar, který je po Dasainu druhým nejvýznamnějším svátkem v roce. Pět dní se uctívají vrány, psi, krávy a nakonec bratři a sestry. Domy zdobí světýlka a girlandy z měsíčků a večer v ulicích svítí olejové lampičky. Névárové navíc slavili svůj Nový rok.
Chrámy Káthmándú
První dny jsme chodili po chrámech. Na kopci nad městem stojí stúpa Svajambhúnáth, které se kvůli stovkám makaků říká opičí chrám. Z vrcholu je vidět celé údolí. Opice kradou obětiny i turistům z rukou, a tak jsme svačinu raději nechali v batohu.
Na náměstí Durbar stojí dřevěné chrámy a paláce bývalých králů. Některé jsou staré několik set let a jejich trámy zdobí vyřezávané postavy bohů. Mezi chrámy se prodává zelenina, holubi se slétají ke krmení a na schodech sedí lidé. Na náměstí se k nám přidal neodbytný „průvodce“. Nakonec se z něj vyklubal vtipný chlapík, který se smál úplně všemu, a tak jsme z něj aspoň tahali informace.
Nejsilnější atmosféru má stúpa Bódhnáth, jedna z největších na světě. Kolem ní žijí tibetští uprchlíci a večer ji obcházejí poutníci ve směru hodinových ručiček, točí modlitebními mlýnky a odříkávají mantry. Kolem stúpy je spousta klášterů s modlitebními zvony. Po hlučném centru, kde všichni neustále troubí, to byla pastva i pro uši.
Okruh kolem Annapuren
Hlavním cílem byl trek kolem masivu Annapurna. Okruh měří asi 250 kilometrů, začíná ve vesnici Besisahar ve výšce 800 metrů a vrcholí v sedle Thorung La. Šli jsme bez nosiče a bez průvodce, s batohy na zádech. Ušli jsme ho za sedmnáct dní a celou dobu jsme drželi náskok asi půl dne před etapami z průvodce. První dny vede stezka údolím řeky Marsyangdi mezi rýžovými poli a vesnicemi. Přes řeku se přechází po visutých mostech, po kterých chodí i karavany oslíků a mul. Když jde karavana proti vám, je lepší počkat na kraji mostu.
První čtyři dny se stoupá mezi vesnicemi, kolem polí s rýží a kukuřicí a všude rostou banány. Je vedro a člověk nadává, jaké je mu horko. Nad třemi tisíci metry vypadá krajina spíš jako v Kanadě – barevné podzimní lesy, nad nimi šesti-, sedmi- i osmitisícovky. A člověk nadává, jaká je mu zima.
S výškou se mění krajina i lidé. Rýže a banánovníky vystřídají borovice, pak jen kamení a keříky. Ve vesnicích žijí lidé tibetského původu a u vstupu do nich stojí brány s modlitebními mlýnky a stúpy.
Ve vesnici Manang ve výšce kolem 3 500 metrů jsme zůstali na aklimatizaci. Nad vesnicí je ledovcové jezero pod horou Gangapurna. Odpoledne jsme vyšli o pár set metrů výš a vrátili se spát dolů, jak radí průvodci. Díky náskoku půl dne jsme vždycky spali o pár hodin dál, než doporučují průvodce. Znamenalo to skromnější bydlení, ale žádné další turisty.
Sedlo Thorung La
Na den přechodu sedla jsme vyráželi z Thorung Pedi ve výšce 4 450 metrů ještě za tmy. Voda v lahvích byla zamrzlá a po pár krocích jsme se zadýchávali. Stezka stoupá v serpentinách a za každou zatáčkou čekáte sedlo. Většina lidí vstávala už ve tři ráno a nad námi v kopci blikaly čelovky. My jsme vyšli před šestou, už za světla. Po pěti stech výškových metrech jsme se v High Campu ohřáli čajem a pokračovali dalších pět set metrů vzhůru. V čajovně ve výšce kolem 5 200 metrů se nám začala motat hlava.
Někde v polovině jsem si řekl: „Jestli tam za tou zatáčkou nebude sedlo, tak jdu dolů.“ Nebylo. Šli jsme dál krok za krokem a v půl jedenácté jsme stáli u cedule s nápisem 5 416 metrů. Kolem modlitební praporky, vítr a bílé vrcholy.
Sestup do Muktináthu ve výšce 3 800 metrů byl dlouhý a prudký. Bolela nás hlava a kolena. Muktináth je poutním místem hinduistů i buddhistů a k chrámu se sem chodí i staří lidé z Indie. Z druhé strany sedla se otevřel pohled do údolí Horního Mustangu. Hnědé, prašné kopce skoro bez vegetace a nad nimi zasněžené vrcholy. Připadali jsme si jako v hnědouhelné pánvi.
Dál vede stezka údolím řeky Kálí Gandakí, nejhlubším údolím světa. Na jedné straně stojí Dhaulágirí s výškou 8 167 metrů, na druhé Annapurna. Odpoledne údolím fouká silný vítr a nese prach.
Trek jsme ukončili v Pokhaře u jezera Phewa. Po sedmnácti dnech v horách nám chutnala pizza i studené pivo. Na jezeře jsme si půjčili loďku a dívali se, jak se Annapurny zrcadlí na hladině.
Džungle Čitvan
Na závěr jsme sjeli do nížiny Teraí k národnímu parku Čitvan. Výlet stál dva tisíce rupií, asi pět set korun. Ráno jsme pluli na kánoi z vydlabaného kmene kolem krokodýlů a pak šli pěšky džunglí s průvodcem. Viděli jsme stopy tygra, jelínky a spoustu ptáků. Odpoledne jsme jeli na slonovi. Nosorožce, kvůli kterým sem lidé jezdí, jsme tentokrát neviděli.
Bydleli jsme ve vesnici Sauraha na kraji parku. Na slonech sedí lidé v dřevěné ohrádce na polštářích a řidič slona ovládá nohama za ušima. Nosorožce jsme naháněli se šesti slony, ale viděli jsme zase jen jelínky.
Praktické rady
Nejlepší doba na trek je říjen a listopad, kdy je obloha čistá a hory jsou vidět. Na okruh kolem Annapuren je potřeba povolení a kartička TIMS. Na aklimatizaci nespěchejte – bolest hlavy v sedle je normální, ale pokud se zhoršuje, je jediným lékem sestup. Do Nepálu pořádám expedici. Termíny najdete na stránce Expedice.
