Čtyři dny terénním autem přes Altiplano, plameňáci v barevných lagunách, Salar de Uyuni, stříbrné doly Cerro Rico a slavnost u jezera Titicaca.
„Až příště řeknu, pojeďme někam jako do Bolívie, tak tam opravdu jeďme.“ Tuhle větu Paula Newmana jsme si zapsali na začátek bolivijské části cesty. Z Argentiny jsme přešli hranici ve Villazónu a autobusem pokračovali do města Tupiza. Okolí Tupizy je známé červenými skalami a kaňony. Kdysi se tu před zákonem skrývali Butch Cassidy a Sundance Kid. Barevných skal jsme si užili už v Argentině, a tak jsme se rozhodli vyrazit rovnou odsud na čtyřdenní výlet do oblasti sopek a lagun.
Čtyři dny přes Altiplano
Většina lidí jezdí z Uyuni, ale tamní agentury nemají dobrou pověst. Vsadili jsme na největší agenturu v Tupize. Vyjížděli jsme v sestavě řidič, kuchařka, dva Američané a my. Kuchařka vařila výborně, řidič ale měl dělat i průvodce a za celý den vždy řekl jen název místa, kam jsme přijeli. První den jsme vystoupali na pláně Altiplana do výšky kolem 4 200 metrů. Cestou jsme viděli hluboké kaňony, lamy, kondory i pštrosy nandu. S výškou jsme problém neměli, aklimatizovali jsme se už v Argentině. Spali jsme u místních v malé vesnici, daleko od ostatních aut.
Druhý den jsme prvních pár desítek kilometrů jeli potmě. Pak se objevily laguny a menší solné pláně. Kolem hranic s Chile jsme minuli Lagunu Verde pod sopkou Licancabur a mířili na sever k horkým pramenům a gejzírům.
Ve výšce kolem pěti tisíc metrů leží geotermální pole Sol de Mañana. Z děr v zemi syčí pára a v jezírkách bublá šedé bahno. Kolem stojí barevné sopky. Ve srovnání s tím působí geotermální oblasti na Novém Zélandu jako čajíček. Před západem slunce jsme dorazili k Laguně Colorada. Voda je zbarvená do červena řasami a drobnými organismy a v mělčinách se brodí stovky plameňáků. Na Altiplanu žijí tři druhy – andský, chilský a Jamesův.
Třetí den bylo počasí ještě lepší. Projížděli jsme poušť Siloli s kamennými útvary, z nichž nejznámější je Árbol de Piedra, kamenný strom vymodelovaný větrem a pískem. Pak jsme objížděli čtyři menší laguny. Každá měla jinou barvu a všude byli plameňáci.
Nadšení opadlo ve chvíli, kdy řidič nemohl nastartovat auto. Dojela nás další tři auta a řidiči se pokoušeli opravit elektriku. Po půlhodině jsme dojeli k další laguně, kde motor zase zhasl. Odpoledne nám cestu zatarasila hromada kamenů. U cesty sedělo deset mužů, někteří v kuklách, a protestovali, aby přes jejich území nejezdila auta. Po chvíli dohadování odešli a my kameny odklidili. Jenže řidič mezitím vypnul motor. Další dvě hodiny se ho snažilo nahodit deset bolivijských řidičů najednou. Nakonec to dopadlo dobře.
Poslední noc jsme spali v solném hotelu. Je to obyčejný dům, jen zevnitř má stěny z kvádrů soli, ze soli jsou i stoly a lavice a na podlaze je sůl místo písku. Na obzoru už bylo vidět Salar de Uyuni.
Salar de Uyuni
Ráno jsme vyjeli na bílou pláň a připadali si, jako bychom jeli po sněhu. Salar de Uyuni je největší solná pláň na světě, má přes deset tisíc kilometrů čtverečních a leží ve výšce kolem 3 650 metrů.
Největší atrakcí je ostrov Incahuasi uprostřed pláně. Je porostlý sloupovitými kaktusy, které dorůstají kolem deseti metrů a rostou velmi pomalu. Z vrcholu je výhled na bílou pláň do všech stran. Super, až na ty další turisty. Na pláni se ztrácí pocit vzdálenosti i měřítka, a tak tu všichni fotí legrační snímky s falešnou perspektivou. Neodolali jsme ani my.
Před Uyuni jsme se zastavili na hřbitově vlaků. Desítky rezavých lokomotiv tu stojí od doby, kdy upadla těžba a s ní i železnice, která vozila nerosty k Pacifiku.
Potosí a doly v Cerro Rico
Potosí nám připomnělo pražské Staré Město – úzké uličky, nízké historické domy a kostel na každém rohu. Pěší zóny tu ale nejsou a uličkami se proplétají auta i místní autobusy micros, které čadí rovnou do nosu. Město leží ve výšce kolem 4 000 metrů a patří k nejvýše položeným městům světa. Čekali jsme bolest hlavy a nespavost, ale po výletu na Altiplano jsme spali jako nemluvňata.
Nad městem se tyčí hora Cerro Rico, Bohatá hora. Ve španělské době proslula těžbou stříbra, dnes se tu těží hlavně cín, olovo a zinek. Vydali jsme se na exkurzi do dolu. Nejdřív jsme na trhu nakoupili dárky pro horníky – pracovní rukavice, dynamit a listy koky. Pak nás průvodce vedl do štoly. Brodili jsme se bahnitou vodou, strop se snižoval a krátký úsek jsme museli proplazit.
V jedné chodbě sedí socha hornického boha Tía. Vypadá strašidelně a horníci mu nosí dárky pro štěstí. O kus dál jsme potkali horníka, který pracoval jen s majzlíkem, kladivem a dynamitem. Víří prach a hlouběji v dole je horko. Většina horníků po letech práce v takových podmínkách onemocní silikózou.
Sucre a La Paz
Ze Potosí vede do Sucre kvalitní silnice a cesta trvá necelé tři hodiny. Sucre se přezdívá Bílé město a jméno sedí – historické domy mají nové omítky a září čistotou. V Casa de la Libertad jsme se dozvěděli, že v boji za nezávislost na Španělsku sehrála důležitou roli bojovnice Juana Azurduy. Do La Paz jsme přijeli nočním autobusem za svítání. Silnice nejdřív projíždí předměstím El Alto na hraně náhorní plošiny a pak klesá do kaňonu, kde v centru rostou výškové budovy. Svahy kolem jsou poseté domky.
Ulicemi projíždějí barevně pomalované autobusy a na trzích prodávají ženy v buřinkách a širokých sukních pollera. Z La Paz se jezdí i na kole po silnici smrti z La Cumbre ve výšce 4 500 metrů do Coroica. Místy je cesta široká jen pár metrů a pod ní je propast hluboká až kilometr.
Slavnost u jezera Titicaca
Poslední zastávkou v Bolívii byla Copacabana na břehu jezera Titicaca. Trefili jsme se do slavnosti Fiesta de la Cruz. Průvod tanečníků v nejrůznějších krojích a maskách všech věkových kategorií vycházel z náměstí, procházel kolem baziliky a končil u kostelíka na kopci.
Obdivovali jsme hlavně výdrž účastníků, protože tančili v ulicích ještě v noci. Druhý den jsme lodí za dvě hodiny dopluli na sever ostrova Isla del Sol, obešli pár ruin a po hřebeni přešli na jih, odkud jezdí loď zpátky.
Po přistání pokračovaly oslavy – večerními ulicemi se potácely tančící postavy a babky s buřinkami a lahví piva v ruce se vesele smály. Za hranicemi už čekalo Peru.
Praktické rady
Na Altiplano si vyberte agenturu pečlivě a počítejte s mrazivými nocemi, ráno bývá pod nulou. Nadmořská výška je potřeba brát vážně – první dny nespěchejte, pijte hodně vody a zkuste čaj z koky. Bolívii připravuji jako expedici. Pokud vás láká, dejte mi vědět v dotazníku Kam vyrazíme?
