Z Buenos Aires přes Mendozu a vína Malbec až pod nejvyšší horu Ameriky a dál na sever do kaňonů, kde skály hrají všemi barvami.
Do Argentiny jsme přiletěli na konci března z Nového Zélandu. Už cesta z letiště do Buenos Aires byla první lekcí španělštiny – místo taxíku jsme zkoušeli městskou dopravu a do hostelu jsme se dostali po víc než dvou hodinách. Metropole má kolem třinácti milionů obyvatel, ale mezinárodní letiště překvapivě malé. Druhý den jsme metrem vyrazili do centra na Plaza de Mayo. Prohlédli jsme si katedrálu a prezidentský palác Casa Rosada, z jehož balkonu kdysi promlouvali Perónovi. Největším zážitkem dne byl ale poctivý hovězí steak k obědu.
Na náměstí se každý čtvrtek scházejí matky zmizelých z doby vojenské diktatury. Buenos Aires působí evropsky, se širokými bulváry a kavárnami. Autobusový terminál Retiro je oproti letišti obrovský. Každá z desítek dopravních společností má vlastní pokladnu, takže kdo chce najít nejlepší cenu, naběhá se. Velkoměst jsme měli dost, a tak jsme brzy odjeli tisíc kilometrů na západ do Mendozy.
Pod Aconcaguou
Z Mendozy jsme jeli k Aconcagui, nejvyšší hoře obou Amerik, která měří 6 962 metrů. Autobus nás vyložil v osadě Puente del Inca ve výšce asi 2 700 metrů. Přes řeku se tu klene přírodní most, který vznikl usazováním minerálů z horkých pramenů, a proto hraje žlutou, rezavou i oranžovou barvou.
Přespali jsme v kempu a druhý den vyrazili na celodenní výlet do národního parku Aconcagua. Už po pár minutách se otevřely výhledy na masiv hory. Kolem lagun Horcones jsme vystoupali až k základně Confluencia ve výšce 3 400 metrů a zase seběhli dolů.
Nadmořskou výšku jsme tentokrát dost cítili. Zadýchávali jsme se po pár krocích a k tomu na nás celý den pražilo slunce. Odměnou byly výhledy, které se jen tak neokoukají – zasněžený vrchol, pod ním barevné sutě a u jezírka stádo koní.
Další den jsme se přesunuli do vesnice Las Cuevas u chilských hranic. Odtud vede osm kilometrů serpentin k soše Krista v sedle ve výšce 3 850 metrů. Socha je symbolem míru mezi Argentinou a Chile. Kolem nás projížděly minibusy s turisty, kteří se nahoře bez námahy vyfotili a zase sjeli dolů. My jsme vykonali opravdovou pouť.
Mendoza a víno
Argentina není proslulá jen tangem, fotbalem a steaky, ale i vínem. Provincie Mendoza patří k nejvýznamnějším vinařským oblastem a ochutnávky jsou tu jednou z hlavních atrakcí. Do městečka Maipú jsme vyrazili s Čechem, kterého jsme potkali v Puente del Inca. Začali jsme v muzeu vína se španělským výkladem a ochutnávkou zdarma. Pak jsme si půjčili kola a jezdili od vinařství k vinařství.
Ochutnávka obvykle začínala mladým červeným, pokračovala vínem zrajícím pár měsíců v dubovém sudu a končila dezertním vínem s mandlovou příchutí. Nejvíc nám chutnal Malbec, který ležel v sudu přes rok. Krátce před třetí zastávkou píchlo jedno kolo, což nás nejspíš zachránilo před opitím do němoty. Velikonoce byly v Mendoze nabité, všechny hostely měly plno a nám zbyl kemp v parku San Martín. Poslední noc k našemu stanu zacouvalo auto a šestičlenná rodina začala o půlnoci grilovat. V jednu ráno táta se synem hráli fotbal a míč několikrát skončil na našem stanu. Ráno vstali v osm stejně svěží jako my.
Barevný sever
Na severu Argentiny jsme se zastavili v Cafayate, klidném městečku obklopeném vinicemi. Stan jsme si postavili na zahradě hostelu, který připomínal moravský vinný sklep.
Půjčená kola jsme naložili do autobusu a nechali se odvézt padesát kilometrů směrem na Saltu k soutěsce Garganta del Diablo, Ďáblovu chřtánu. Zpátky do Cafayate jsme šlapali kaňonem Quebrada de Cafayate. Skály vymodelované erozí do bizarních tvarů hrají cihlově červenou, béžovou, hnědou i zelenou. Na nepříliš kvalitních horských kolech jsme si pořádně máknuli.
Salta nás uvítala zástupem hotelových agentů na nádraží. Nechali jsme se přemluvit na levný hostel, který se na místě ukázal jako staveniště – fotky na letáku patřily vedlejšímu domu. Ve čtyři odpoledne navíc byla siesta a jediná otevřená restaurace nám nabídla maximálně kafe.
Po západu slunce město ožilo. Pěší zónou proudily davy lidí, dopravu řídily policistky s píšťalkou. Nejvíc jsme si oblíbili halu Mercado Central, kde se večer prodávají empanadas, tamales a humitas, pizza i pořádné steaky. V podstatě jsme se pak už nestravovali nikde jinde. Z Salty jsme přes Jujuy dojeli do Purmamarcy. Horu sedmi barev je vidět už zdálky – část je cihlově červená, část pruhovaná od hnědé po zelenou. Nejkrásnější pohled na vesnici i horu je z protějšího hřebene, kam jsme se vydali na půldenní výlet.
Poslední zastávkou byla Humahuaca. Jeli jsme tam hlavně kvůli aklimatizaci před Bolívií, protože jsme si pamatovali bolest hlavy z Puente del Inca. Úzké kamenné uličky, náměstí s radnicí a kostelíkem a dlouhé schodiště k pomníku nezávislosti nás mile překvapily. Ráno nás hlava nebolela, a tak jsme si koupili jízdenky do La Quiaca, posledního argentinského města. Za hranicemi už čekala Bolívie a Altiplano.
Pár rad na cestu
Argentina je velká a vzdálenosti mezi místy jsou obrovské. Dálkové autobusy jsou pohodlné a jezdí často, ale vyplatí se porovnat ceny u více společností. Na sever se hodí jet na podzim, tedy v dubnu a květnu, kdy už není takové horko a obloha bývá čistá. Kdo chce do hor kolem Aconcaguy, měl by počítat s nadmořskou výškou a dát si na aklimatizaci čas.
Fotky ze severu Argentiny a z okolí Aconcaguy najdete i v galerii.
