Tři barevná jezera sopky Kelimutu, megality ve vesnici Bena, ostrůvek s dřevěnými chatkami u Labuan Bajo a chrámy na Bali.
Indonésie byla poslední zemí naší cesty kolem světa. Na začátku června jsme přiletěli na Bali, do turistického letoviska Kuta. První den nás směnárník okradl o dvě stě tisíc rupií, asi čtyři sta korun. Starý trik s přepočítáváním bankovek. Z Kuty jsme odjeli co nejdřív. Ubytovali jsme se v uličce Poppies Gang 2. Na každém rohu nám někdo nabízel hotel, dopravu nebo „speciální“ cigarety a úzkou jednosměrkou se proplétaly stovky motorek. Pokoj za 280 korun měl aspoň zahradu s bazénem. Moře u Kuty má obří vlny pro surfaře, ale na plavání se nehodí.
Flores
Odletěli jsme na ostrov Flores do města Ende. Už přistání bylo zážitek – letadlo klesalo mezi kopci a přistávalo kousek od moře. Odtud jsme jeli do vesnice Moni pod sopkou Kelimutu. Ostatní cestující nasedli do taxíků, my jsme došli k silnici a stopli bemo na autobusové nádraží. Cesta do Moni trvala necelé tři hodiny mezi zelenými sopečnými kopci a rýžovými poli. Indonésie jako vystřižená z našich snů.
Na vrcholu sopky leží tři kráterová jezera a každé má jinou barvu. Podle místních sem po smrti odcházejí duše – mladí do jednoho jezera, staří do druhého a zlí lidé do třetího. Barvy se mění podle minerálů ve vodě. Na vyhlídku jsme vyšli za svítání a nad jezery voněla síra. V Moni nám místní mladík Ivan sehnal pokoj a vnutil vyhlášenou večeři. Po jídle chtěl o čtyřicet korun víc, než jsme se domluvili, a začal vyhrožovat. Nakonec jsme kus zaplatili, ale dobré dojmy byly pryč. Na trhu nám ale usměvaví prodavači prodali mandarinky a banány a nikoho nenapadlo nás ošidit.
Do Bajawy jsme jeli místním minibusem bemo. Jel jen tehdy, když byl plný, a tak jsme čekali. Cestou se lidé smáli našim nosům a doptávali se, odkud jsme. Hodně se smáli i sami sobě. Řidič nás nakonec odvezl samotné a chtěl zaplatit za celý autobus. V první vesnici jsme vystoupili, zaplatili čtyřicet korun a čekali na další bemo. Kolem nás se seběhly ženy a děti a jedna paní s bíle pomalovanou tváří upozorňovala ostatní na můj zajímavě tvarovaný nos. Vesničané pak s námi zastavovali každé auto, dokud jsme neodjeli.
Vesnice Ngadů
Kolem Bajawy jsou tradiční vesnice národa Ngada. Navštívili jsme vesnice Luba a Bena. Domy stojí ve dvou řadách kolem náměstí a uprostřed jsou megality a dřevěné svatyně ngadhu a bhaga, které představují mužské a ženské předky rodu.
Ženy na verandách tkaly látky ikat a před domy se sušila vanilka. Lidé tu jsou křesťané, ale dodržují i staré animistické rituály. Na střechách domů visí rohy obětovaných buvolů. Luba byla ještě před pár lety autentická, ale i sem už dorazil turismus. Ikaty visí na zápraží na prodej za sto korun a návštěvník se zapíše do knihy a přispěje do obecní pokladničky. Bena je větší a nejnavštěvovanější. Na skalní vyvýšenině na konci vesnice stojí socha Panny Marie.
Děti si hrály na náměstí mezi kameny a každý návštěvník byl pro ně událost. Starší lidé nás zvali na verandu a nabízeli kávu.
Labuan Bajo
Autobusem jsme jeli jedenáct hodin do přístavu Labuan Bajo na západě ostrova. Silnice se klikatila přes hory a v autobuse se kouřilo. Odtud jezdí lodě do národního parku Komodo. Autobus měl přijet v půl sedmé, přijel v sedm a pak jsme dvě hodiny čekali, než se naplní cestujícími a pytli s rýží.
My jsme si vybrali ostrůvek Kanawa. Dřevěná chatka u pláže stála čtyři sta korun za noc a kolem ostrova je korálový útes. Při šnorchlování jsme potkali perutýny, želvy a hejna barevných ryb. Na ostrově je čtrnáct bambusových chýší s postelí, moskytiérou a koupelnou pod širým nebem. Elektřinu vyrábí generátor a se sladkou vodou se šetří. Moře je azurové a pláž bílá. Nejradši bychom zůstali déle, ale letenku na Bali jsme už měli koupenou.
Bali
Na Bali jsme se vrátili jinak – do Ubudu ve vnitrozemí. Večer jsme se dívali na tradiční tanec s gamelanem. Pak jsme si najali auto s řidičem a objeli ostrov. Na pódiu nejdřív usedli muzikanti s píšťalami, bubny a kladívky. Když vyběhly tanečnice a začaly se kroutit a koulet očima, bylo jasné, že je to další zážitek. Okruh kolem ostrova měřil asi sto kilometrů, a tak jsme si místo motorky půjčili malé terénní auto.
Zastavili jsme se v chrámu Pura Taman Ayun s věžovitými svatyněmi meru, na rýžových terasách a v horském chrámu Pura Luhur Batukau. Tam bylo ticho a skoro nikdo. Rýžová pole byla po sklizni a moc se nezelenala. Ale cestou k Pura Luhur Batukau už jela jen naše auto, kolem pár domků a lidé na polích. V tmavě zelených zahradách chrámu si skupinka mnichů odříkávala modlitbu.
Chrám Tanah Lot stojí na skále v moři. Při odlivu se k němu dá dojít. Na západ slunce sem ale přijíždějí tisíce lidí a autobusy stojí v řadě.
Poslední dny jsme strávili na ostrůvku Nusa Lembongan. Místní tu pěstují mořské řasy na dřevěných rámech v mělké vodě a pak je suší na slunci. Na pláži Mushroom beach jsme se rozloučili s cestou kolem světa. Lodě na východě Bali vypadají jako pavouci – mají po stranách plováky, které rozrážejí vlny. Na ostrůvku jsme si půjčili motorku a objeli ho celý.
Praktické rady
Na Floresu je doprava pomalá a autobusy jedou, až když jsou plné. Počítejte s časovou rezervou. Nejlepší doba je suché období od května do září.
