Arequipa a zemětřesení, dva dny v kaňonu Colca, pětidenní trek k inckému městu Choquequirao, ptačí ostrovy Ballestas a trek Santa Cruz pod ledovci Cordillera Blanca.
Do Peru jsme přijeli v květnu z Bolívie přes jezero Titicaca. První zastávkou bylo město Puno. Výšku kolem čtyř tisíc metrů jsme testovali na schodech k vyhlídce Mirador del Cóndor a zadýchávali se jako na Petřín – takže dobře. Do Puna se jezdí hlavně kvůli plovoucím rákosovým ostrovům Uros. Na molu se kolem nás točili samozvaní kapitáni, lodě se nenaplnily a jedna nás vzala jen na stání. Z té taškařice nám bylo špatně, a tak jsme šli rovnou na autobusové nádraží a koupili jízdenky do Arequipy.
Arequipa a zemětřesení
Arequipa nás nadchla. Druhé největší město Peru leží v údolí pod sopkami El Misti a Chachani. Bydleli jsme v hostelu s terasami a křivolakými schodišti, který působil jako pevnost.
Hned naproti stál klášter Santa Catalina, jedna z hlavních atrakcí města. Prohlídka nám zabrala půl dne. Je to uzavřené město ve městě s vlastními uličkami pojmenovanými po španělských městech a s domky jeptišek, které mají jeden dva pokojíky, kuchyňku a dvorek. Červené a modré zdi jsou rájem pro fotografa.
Večer jsme leželi v posteli, když se začala třást. Pak se třásl i stolek a všechno na něm. Vyběhli jsme ven – znepokojení byli jen cizinci, místní vypadali znuděně a z blízké diskotéky dál znělo tuc tuc. Druhý den jsme v novinách četli, že zemětřesení s centrem u Tacny mělo sílu 6,5 stupně, naštěstí bez větších škod.
Kaňon Colca
Z Arequipy jsme jeli šest hodin autobusem do vesnice Cabanaconde nad kaňonem Colca. Druhý den jsme bez stanu sestoupili k řece, což trvalo asi pět hodin. Slunce pražilo, kolem skály a kaktusy.
V osadě Llahuar nám místní poradil termální prameny u řeky. Malý bazének je přímo v místě, kde horká voda vyvěrá na povrch. Byli jsme tu úplně sami. Večer nám uvařil večeři a usínali jsme v bambusové chýši za šumu řeky. Ráno jsme vyrazili před východem slunce. Nejdřív do kopce, přes hřeben k řece a pak na protilehlý svah. V poledne jsme už plavali v bazénu se studenou vodou v osadě Oasis. Pak nás čekaly čtyři hodiny na slunci do prudkého kopce zpět do Cabanaconde. Peklo, ale kaňon krásný.
Kondory jsme viděli už v údolí, takže jsme vyhlídku Cruz del Cóndor s autobusy turistů přeskočili a pokračovali do Cusca.
Cusco a Pisac
V Cuscu jsme čekali davy a otravné naháněče. Ti tu jsou, ale stačí bydlet v menších uličkách od Plaza de Armas, jíst v místních jídelnách a přehlížet všechna „hallo tour, hallo massage“. Praxe z Indie se osvědčila. Kostely a ulice v centru stojí za vidění, nejlepší je Coricancha s inckými zdmi z přesně opracovaných kamenů. Naším favoritem byl ale Pisac – malá vesnice, nad kterou se tyčí kopec s rozsáhlými inckými ruinami a terasami.
Trek na Choquequirao
O Machu Picchu jsme uvažovali, ale zvítězil trek k inckému městu Choquequirao, na které jsem měl tip už dva roky. Je skoro stejně velké jako Machu Picchu, jen polovina ho dodnes leží v lese. Čeští cestovatelé, které jsme potkali, nám potvrdili, že Machu Picchu je hlavně turistická bublina. Z Cusca jsme jeli čtyři hodiny autobusem a pak místním autem do vesnice Cachora. Řekli nám, že lepší je počítat s pěti dny. My jsme to chtěli zvládnout za čtyři – nakonec to byly čtyři a půl, protože trek není náročný, ale opravdu drsný.
Všechno jsme nesli na zádech – stan, vařič, jídlo na pět dní. Vodu jsme brali z potoků a čistili. První den jsme šli tři hodiny po svahu bez kousku stínu k vyhlídce, odkud bylo vidět do dvou údolí a na řeku Apurímac hluboko pod námi. Nad hlavou kroužil orel a později kondor. Pak následoval sestup k řece. Po dvou hodinách klesání se řeka moc nepřiblížila a kolena bolela. Naproti přes řeku jsme viděli nekonečné serpentiny až na vrchol hory. To nás čeká zítra?
Do osady Playa Rosalina jsme dorazili úplně zničení. Za tři hodiny jsme našli asi čtyři místa ve stínu, ale louky byly plné barev, poletovali motýli a kolibříci. Klesli jsme z 3 100 na 1 300 metrů a v noci u řeky bylo vedro a komáři. Ráno jsme vstávali brzy, aby nás slunce dostihlo co nejpozději. Svah, který včera vypadal v pohodě, byl brutálně prudký. Po dvou hodinách jsme došli k chatě Santa Rosa a vypadali jako po sprše. Po dalších třech hodinách jsme byli v osadě Marampata a Choquequirao jsme viděli na protějším kopci.
Pod městem jsou terasy a o dalších 1 500 metrů níž dno kaňonu řeky Apurímac. Kaňon Colca v tu chvíli prohrál. Večer jsem vystoupal ještě 300 metrů do města. Byli tam jen dva Peruánci, slunce, vítr, hory a někde Inkové. Celý další den jsme si nechali na prohlídku. Za den sem v sezóně přijde pět až patnáct lidí. Na hlavním náměstí jsou dochované domy, pod ním terasy a z protějšího kopce s plochým vrcholem je výhled na město i do údolí. Neviděli jsme žádné davy – a to byl přesně ten důvod, proč jsme sem šli.
Nazca a ostrovy Ballestas
V Nazce si jeden z nás zaplatil vyhlídkový let nad tajemnými obrazci. Nejlepší jsou kondor a kolibřík. Obrazce jsou menší, než by člověk čekal, a nad pátým už bylo dost špatně od žaludku. Velkým příznivcem vyhlídkových letů se z nás nikdo nestal. Z Pisca jsme jeli lodí na ostrovy Ballestas u národního parku Paracas. Cestou jsme minuli obrazec Candelabro vyrytý do písečného svahu. Na skalách ostrovů hnízdí obrovské množství ptáků – rackové, kormoráni, pelikáni i tučňáci. Ptačí trus se tu každých pár let sklízí a prodává jako hnojivo.
Trek Santa Cruz
Přes Limu jsme nočním autobusem dojeli do Huarazu pod nejvyššími horami Peru. Trek Santa Cruz v pohoří Cordillera Blanca má podle průvodce „killing views“ – však také vede kolem hor Huascarán a Alpamayo. První den jsme stoupali údolím podél horského potoka. Skály byly tak blízko, že žádné vysoké hory vidět nebyly. Druhý den jsme pomalu nabírali výšku kolem lagun a pastvin. K večeru se konečně otevřel výhled na Alpamayo a další skoro šestitisícovky.
Nad sedlem, které jsme měli přejít, se tyčila mohutná hora s ledovcem až k laguně. V noci byl úplněk a působilo to magicky. Ráno jsme se doslova plazili do sedla Punta Unión ve výšce 4 750 metrů.
Poslední den jsme sestupovali přes vesnice, které připomínaly Nepál. Zpátky jsme jeli malým autobusem přes další sedlo nad 4 500 metrů. Pod námi kilometr výšky, nekonečné serpentiny a řidič na rovinkách ještě předjížděl jiný autobus. Tohle bylo teprve opravdové „killing“ – kam se hrabe silnice smrti v Bolívii.
Praktické rady
Na treky v Peru se vyplatí mít vlastní stan a vybavení, nebo si najmout oslíky s místním průvodcem. Choquequirao je fyzicky náročné, počítejte s pěti dny. Na Santa Cruz stačí čtyři. Peru připravuji jako expedici. Pokud vás láká, dejte mi vědět v dotazníku Kam vyrazíme?
